Dnes ráno jsem se byl podívat na Ledových pláních. Takovou zimu, jaká vládla tam jsem snad ještě nikdy nezažil. Musel jsem stále běhat, aby mi nezmrzla krev v žilách, ale zase takový problém to nebyl, protože mě honili dva sněžní elementálové.

A tak jsem utíkal. Vběhl jsem do jednoho skalního průsmyku. Byl plný potvor. Hlavně sněžných a ledových hadů a kamenných elementálů. Najednou se přede mnou objevila skála. Pomalu mi došlo, že průsmyk je slepý. Otočil jsem se a za mnou byla spousta zlověstných příšer. To je konec pomyslel jsem si.

Snažil jsem se vyškrabat na kolmou skálu, ale ruce se mi smekávaly a nohy se na kluzkém ledu sotva udržely. Po pár metrech jsem vždy spadl na zem. Otočil jsem se a zdálo se mi, jak se elementál ledu nad mým snažením zlomyslně ušklíbl. A pak se na mě vrhl.

Potichu jsem zašeptal pár magických slov a přede mnou se vytvořila kamenná zeď. Rychle jsem si uvědomil, že toho moc nevydrží. Rozhlédl jsem se kolem sebe a narazil jsem na blankitně modrý kámen. V tom zmatku jsem ho musel prve přehlédnout. Přečetl jsem si, co je na něm psáno. Jazyk byl elfský a částečně jsem mu rozumněl. Najednou se přede mnou vytvořila magická brána a já ani chvilinku neváhal a vlezl jsem do ní.

Zatmělo se mi před očima. Chvilku jsem se vznášel a nevěděl jsem, kde je zem a kde nebe. Kolem mě hýřila spousta barev. Hlava se mi z toho točila.

Najednou svět kolem mě začal dostávat svůj obvyklý tvar i barvu, ovšem už jsem nebyl v nebezpečí a zimě krutých Ledových plání. Seděl jsem v trávě a kolem mě létalo několik ptáčků. Vzduch hezky voněl a byl příjemně teplý.

Najednou jsem za sebou uslyšel kroky. "Není ti nic?", zeptal se mě starý muž v sněhově bílém rouchu. "Trochu se mi točí hlava", odpověděl jsem mu. Muž mne ujistil, že to za chvíli přejde a pak mi pověděl, že je starý mistr, který se snaží vymýtit některé přisluhovače zla. Ovšem je na tom malém ostrůvku uvězněný a potřeboval by k svému plánu jako jednu z přísad vejce hadí královny. Slíbil jsem mu, že najdu hadí královnu a její vejce mu přinesu. Dal mi malý bílý klíček a řekl mi, že ho budu potřebovat. Rozloučili jsem se, a já se ocitl v Dollinoru.

Rychle jsem použil svých kouzel a dostal jsem se pryč z ďáblova města zpět do Hobitína. Zde jsem potkal okouzlující bojovnici. Zeptal jsem se jí, zda o hadím vejci něco neví. Ezrinka, jak se ona omamná kráska jmenovala, mi pověděla, kde bych ho měl hledat a ukázala mi i některá místa na mapě. Když mi ovšem pověděla o posledním místě, zatuhla mi krev v žilách. Abych se dostal na Hadí ostrovy budu se muset dostat přes líheň zla zvanou Beridor.